Hledám klíče ke dveřím, které panty nemají,
cizím lidem nevěřím, i když mi nic netají.
Pravda je jen jediná, však každý vlastní máme,
byť je v ní lež nevinná, kterou asi nevnímáme.

Mluvím pouze jazykem, který nikdo neumí,
nohy nosím pod trikem, kalhoty jsou rukojmí.
Krizi středního věku, puberta doprovází,
jedni křičí po léku, mlčí ti, kterým schází.

Žiji v domě bez oken, sleduji kolemjdoucí,
čtyřmi zdmi jsem obklopen, prší kapky bubnující.
Nejdřív hrom a potom blesk, to je přeci normální,
upřímnosti vraťme lesk, nebuďme tak formální.

Liji vodu do tendru, elektrickým parníkům,
nepotím se ve vedru, když pomáhám hrobníkům.
Slepec vidí často dál, než většina vidomých,
trochu méně bych si přál, situací pitomých.

Škrábu se do kopce, s dechem na stopce a zrovna dívka krásná,
maskujíc únavu, vrhnu úsměv do davu, vypadá šťastná.

Jako správný muž, spolknu nůž a nabídnu pomoc slečně,
Na pokraji sil, před námi pár mil a ona mrkla vděčně.

Zapomněl jsem, že je zima, sněhové klima a úkol nesnadný,
krku se drží, kufry v ruce stěží a já modlím se, nespadni.

Vše šlo až moc snadno, nesjeli jsme na dno, jsme v cíli,
sníh ve vteřině zmizel, ticho je svízel, mluv aspoň chvíli.

Pouště kufru madla, otázka padla, zda ji někdy uvidím,
Jen co odpovědět chtěla, rychleji měla, já se probudím.

S nožem zaraženým v břiše, jsem se tiše vykradl z domu,
Napovídali kolem půlnoci, s pocitem bezmoci údery zvonu.
Neodolám vábení pocitů mámení a tak já pletu si bič,
Cokoli tě trápí, ať muž či nůž s kápí, nahlas křič.

Ať tě všichni slyší, hluboko ve skrýši se zbraní schovaní,
co nás bez boje, v sedě i ve stoje, do kouta zahání.
S kovovými hroty, okovy na boty v zádech zaraženy,
skrz kroužkovou zbroj, rány hoj s úsměvem beze změny.

Chybí špetka soli, rány více bolí a stejně se nic nezmění,
neexistuje lék, ani kdybych klek na závislost ve lhaní.
Naše století nese prokletí prázdných lahví vína,
konec hřešení, rychle řešení, ne popel z Rýna.

Víc prázdných frází, prasklých hrází nás nespasí,
dokud nevyhraje, každý svoje, vnitřní zápasy.
Za pravdu se neplatí, přátelé proklatí, žádná daň,
Miluj mysli otevřenou, srdcem obdařenou, jiné haň.

Zdál se mi sen, kde sázel jsem len v neúrodné kotlině,
za dnem šel den a já chodil ven, zalévat jej jedině.
Na místo spánku zcizil jsem banku při temné hodině,
koupil jsem fanku, za kořist franků, hnojiva v cizině.

Zpíval jsem hlíně, nadšeně, líně - nedá se přemlouvat,
zkouším kropit plynně, jednorožčí žíně i Ceres verbovat.
Kdo je na vině, otázku ve víně chtěl bych zachovat,
s hlavou v klíně, měl zvolit jsem dýně, ne přírodu dobývat.

Téměř jsem vzdal, sen co ve snu se zdál a přišel k zemině,
plamínek vzplál, zmizel můj žal, a já smál se nehybně.
Jak jsem tam stál, jako admirál, důstojně, vzpřímeně,
já život mu dal, on mi zamával, len tváříc se nevinně.

Je to přesně na den dvacet let,
kdy já odsouzen jsem byl obývat tento svět.
Je to pouze bída, temnota a utrpení,
však pár lidí kolem mne, mění všechno v potěšení.

Když jsem se chodit učil, netušíc, kam až dojdu,
však zjevné bylo, že bez jídla, vody a přátel brzy pojdu.
následovaly další pády a úskalí etap životních,
stále ale obklopen partou přátel nevšedních.

Ať jsme vzdáleni metry či roky světelné,
i pouhé myšlenky na vás, jsou mi příjemné.
nechci tu vymýšlet poklony dojemné, ale děkuji velice,
Jsem vděčný za přání, chvíle, úsměvy a ať jich jsou tisíce.

Těm, kteří se mnou mají trpělivost vzdávám hold,
Vy všichni jste králové a já pouhý lord.
Každému vašemu slovu patří úcta moje,
díky vám se nikdy nevzdám, i když jde o prohrané boje.

Je lepší být otrokem, každý své vlastní hlavy,
nežli špatným prorokem, který ovládá davy.

Je lepší žít s pocitem, jenž se nám jeví pravý,
než když potom procitnem, ve vaně plné lávy.

Je lepší pít cedníkem, žíznit s šálkem kávy,
než spálit lid uhlíkem a porušit své mravy.

Je lepší jít potokem, než cestou bez přípravy,
místům vyhnout obloukem, kde Harpagon se dáví.

Je lepší snít o velkém a zvolit dobré stavy,
přemýšlet nad důsledkem, než vidět mrtvé pávy.

Ještě nekouřím a už odklepávám,
z hospody odcházím, židlí mávám.
Co to provádím, když ráno vstávám,
a já tu stále posedávám.
Nekouřím a odklepávám.

Až tak hluboko jsem klesl,
že do domu já láhev vnesl.
Láhev plnou alkoholu,
jenž popíjí jej spoustu volů.

Otevřel jsem jí bez přemýšlení,
všichni víme, že to moc těžké není.
Mizela rychle, jak myšlenky v hlavě,
pak zdálo se, že všechno jde hravě.

Když propil jsem se na konec,
zjistil jsem, že jsem lakomec.
zapomněl jsem na všechny, i na sebe.
zcela jsem si uzavřel cesty do nebe.

Klopýtal jsem i na cestách, které znám,
bylo mi jedno, že jsem v tom sám.
Nikdy víc nepronesu domů stejnou věc,
nebudu si sám sobě stavět pevnou klec.

Zamyslete se třeba nad tímto dnem,
není ničím výjimečný, ale také není stejný.
Pouze schovaný pod ročním závojem,
kdyby dnes nebyl, je neviditelný.

Zamyslete se, nezpochybňuji historické události,
svázané s daty, které zahýbaly naším vývojem.
To vše už bylo, však vzhledem k naší budoucnosti,
stanovme si priority a plňme si bod za bodem.

Zamysleme se, sdílíme jeden společný svět,
prostor prázdných vět, plný hněvu a nenávisti.
Těžko pak s odstupem několika promarněných let,
lze být šťastný a mít svůj život pěvně v hrsti.

Zamysleme se od víry a od emocí oproštění,
uzavřeni uvnitř sebe a položme si otázku.
zda jsem v čele a velím vlastnímu dění,
či strkám hlavu do prdele a schovávám se za masku.

Začalo pršet, též také přestalo,
S vlakem zpožděným se zhola nic nestalo.
Batoh už těžkne, ruce mé křehnou,
Ještě pár hlášení a už se nehnou.
Téměř se zdálo, že chytnu rýmu,
Na obzoru však zjevil se obláček dýmu.

Riegrovy sady, Žižkovská věž,
Nevíš si rady? Běž kudy chceš.
Za rohem Římská z Vinohradské,
Zeměpis mrská dítko pražské.

Když jiní dělají, stejné co ty,
Divní se zdají, jak kasematy.
Pak někdo žádá o pomoc tvou,
Ukážeš záda než procitnou.

Na dosah ruky, přitom tak daleko,
Válečné pluky, zabíjí za mléko.
Nerozum, logika a smysl života,
Je pouhá intrika a plná prázdnota.

Milión lidí však každý sám,
Když tě nevidí, oddáš se hrám.
Všechno je nové a přitom ne,
Vysněné cíle jsou program dne.

Studium, sladkosti, tituly, peníze,
Bez špetky znalostí žádám si provize.
Přátele poznávej, nikoho nezrazuj,
Za oko nedávej, svůj zub, stůj co stůj.